Když uplynulo dvacet slunečních let, uspořádal noldorský král Fingolfin velkou hostinu; konala se na jaře u Ivrinských tůní, kde pramenila rychlá řeka Narog, neboť se tam země krásně zelenala na úpatí Hor stínu, jež ji chránily od severu.
S, kap. 11, str. 99
Na tomto místě se zbavil Túrin Turambar svého šílenství po zabití Belega Cúthaliona, neboť voda Ivrinu měla velkou moc.
S, kap. 11, str. 99
Tam oslovil Gwindor Túrina: "Vzbuď se, Túrine, synu Húrina Thaliona! Na jezeře Ivinu leží nekonečný smích. Napájí se z neselhávajících křišťálových pramenů a před poskvrnou je střeží Ulmo, Pán vod, který v pradávných dnech stvořil jeho krásu." A Túrin poklekl a napil se té vody, a náhle se vrhl na zem, konečně mu vytryskly slzy a byl zdráv od svého šílenství.
S, kap. 21, str. 181
Později však byl Ivrin poničen a pošpiněn drakem Glaurungem na jeho tažení k Nargothrondu roku 495 prvního věku. Na své cestě do Hithlumu se na tomto místě Túrin setkal se svým bratrancem Tuorem. Bylo to jejich první a jediné setkání, ovšem ani jeden z nich nevěděl nic o tom druhém, a proto spolu nepromluvili ani slovo.
S, kap. 21, str. 181
Jak čekali, kdosi prošel mezi stromy a oni viděli, že je to urostlý muž, ozbrojený, černě oděný, s taseným mečem; divili se, neboť i čepel meče byla černá, ostří však zářilo jasně a studeně. V mužově tváři bylo vryto hoře, a když spatřil zkázu Ivrinu, vykřikl nahlas zármutkem a pravil: "Ivrine, Faelivrin! Gwindore, Belegu! Zde jsem se kdysi uzdravil. Nyní se však již nikdy nenapiji doušku pokoje.
Pak rychle odkráčel k severu jako ten, kdo někoho pronásleduje nebo má velmi spěšné poslání. Slyšeli ho, jak volá: Faelivrin, Finduilas!, dokud jeho hlas nedozněl v lesích. Nevěděli však, že Nargothrond padl a že to byl Túrin, syn Húrinův, Černý meč. Tak se jen na okamžik - a nikdy víc - sblížily cesty oněch příbuzných, Túrina a Tuora.
UT 1, kap. I, str. 46