Fangorn byl veliký les na sever od Rohanu a na východ od pohoří Hithaeglir (Mlžné hory). Kdysi byl pouze východním výběžkem obrovského starodávného lesa, který se rozkládal ve většině Eriadoru. Ve Druhém věku jej ale začali Númenorejci kácet kvůli těžbě dřeva, která dosáhla takových rozměrů, že ve Třetím věku zbyly z lesa jen malé části – kromě Fangornu to byl Starý hvozd na pomezí Kraje a les na mysu Eryn Vorn. Fangorn byl ve třetím věku znám jako místo, kde se stále ještě zdržovali Pastýři stromů, enti. Nejstarší z nich a jejich vůdce se jmenoval stejně jako celý les, Fangorn. V obecné řeči byl znám jako Stromovous. I stromy ve Fangornu byly prastaré a některé z nich dokonce postupem času získaly vědomí a byly známy jako huorni. Lidé se proto tohoto lesa většinou báli a dobrovolně nechtěli vstoupit pod jeho větve.
Právě sem uprchli Smělmír Brandorád a Peregrin Bral ze skřetího zajetí a obklíčení Jezdců (viz citace):
( Grišnákh ) Ušel pár kroků, zastavil se, rozhlédl a zaposlouchal. Nebylo nic vidět ani slyšet. Plížil se pomalu dál skloněn téměř k zemi. Pak se přikrčil a znovu naslouchal. Pak vstal, jako když se chystá rychle proběhnout. V tu chvíli před ním vyvstal temný obrys jezdce. Kůň zafrkal a vzepjal se. Muž zavolal.
Grišnákh se vrhl na zem a stáhl hobity pod sebe. Pak vytáhl meč. Bezpochyby raději zamýšlel zabít zajatce, než aby jim dovolil uprchnout nebo zachránit se; to se mu však stalo osudným. Meč slabě zařinčel a trochu se zaleskl ve světle ohně vlevo. Ze tmy hvízdl šíp: ať už byl obratně vystřelen anebo veden sudbou, probodl mu pravou ruku. Grišnákh upustil meč a vyjekl. Rychle zadupala kopyta, a právě když Grišnákh vyskočil a rozběhl se, kůň ho dohonil a kopí bodlo. Ohavně, třaslavě vykřikl a znehybněl.
Hobiti zůstali přitisknuti k zemi, kde je Grišnákh nechal. Na pomoc příteli přijížděl další jezdec. Ať už měl kůň neobyčejně dobrý zrak nebo nějaký jiný smysl, vznesl se a lehce je přeskočil; jezdec je však nezahlédl, jak tam leží přykryti svými elfími plášti, tak pohmoždění a tak polekaní, že se ani nehýbali.
Konečně se Smíšek pohnul a tichounce zašeptal: "Zatím by to šlo, ale jak to uděláme, aby nepropíchli nás?"
Odpověď byla téměř okamžitá. Grišnákhovy výkřiky skřety vzburcovaly. Z ječení a vřískotu na kopečku vyrozuměli hobiti, že jejich zmizení bylo odhaleno. Uglúk asi srážel další hlavy. Pak se najednou zprava ozvaly skřetí výkřiky v odpověď, vně kruhu strážných ohňů, od lesa a od hor. Mauhúr zřejmě dorazil a zaútočil na obléhatele. Bylo slyšet koňský cval. Jezdci svírali kruh kolem vršku bez ohledu na skřetí šípy, aby zabránili výpadu, zatímco jedna družina se jela vypořádat s příchozími. Vtom si Smíšek a Pipin uvědomili, že aniž se pohnuli, octli se teď vně kruhu: nic jim nebránilo v útěku.
Na místo útěku později přišli Aragorn, Legolas a Gimli, kteří útěk hobitů do Fangornu nedokázali v bojišti rozluštit. Viz citace:
"Víc nemůžeme udělat," řekl smutně Gimli. "Od chvíle, kdy jsme dorazili k
Tol Brandiru, jsme byli postaveni před mnoho hádanek, ale tahle je nejspletitější. Hádal bych, že se teď spálené hobití kůstky mísí se skřetími. Bude to těžká novina pro
Froda, jestli se jí dožije, a těžká i pro
starého hobita, který čeká v
Roklince. Elrond byl proti tomu, aby šli."
Fangornu po Třetí věk vládl Stromovous. Někde na jihu Fangornu se nacházel Zarostlý důl, kde se enti scházeli (viz citace):
"Kde je entí sráz?" odvážil se zeptat Pipin.
"Hú? Entí sráz?" obrátil se Stromovous. "To není místo, to je setkání entů - sraz - a to se dnes často nestává. Ale dost jsem jich přemluvil. Slíbili, že přijdou. Sejdeme se tam, kde jsme se scházívali vždycky: lidi tomu říkají Zarostlý důl. Je to kus na jih odtud. Musíme tam být před polednem."
Z Fangornu vytékaly dvě řeky – Onodló (Entva) a Lipava, které se vlévaly do Anduiny.
