"Ithilien, zahrada Gondoru, ač zpustlá, si přece ještě zachovala zcuchaný půvab lesní žínky.
Na jih a na západ hleděla k teplým údolím dolního toku Anduiny, od východu ji zajišťovaly Ephel Dúath, ale neležela přitom ve stínu hor, od severu ji chránil Emyn Muil a otevírala se jižním vánkům a vlhkým větrům od dalekého Moře. Rostlo tam mnoho velkých stromů, zasazených kdysi dávno a teď zanedbaně stárnoucích v bujném porostu bezstarostných potomků; byly tam i háje a houštiny tamaryšků a ostře vonících pistácií, oliv a vavřínů; byly tam jalovce a myrta a tymián, jež rostly jako křoví anebo visely jako husté koberce po skrytém kamení. Modře, červeně a zelenkavě vyrážely květy šalvějů; a také majorán a rašící petrželka a spousta bylinek, jejichž podoba a vůně přesahovaly zahradnické znalosti Samovy. Jeskyňky a skalnaté stěny už zdobily hvězzdičky lomikamene a rozchodníku. V kapradí se probouzely petrklíče a sasanky a v trávě kývaly polorozvitými hlavičkami asfodely a četné lilie: v hluboké zelené trávě u jezírek, kde se padající říčky zastavovaly v chladných prohlubních na cestě dolů k Anduině."