'I steal no gold, I drink no beer, I eat no kind of meat; but People slam their doors in fear, whenever they hear my feet. O how I wish that they were neat, and my hands were not so rough! Yet my heart is soft, my smile is sweet, and my cooking good enough.'
'Come, come!' he thought, 'this will not do! I must go and find a friend; a-walking soft I'll wander through the Shire from end to end.' Down he went, and he walked all night with his feet in boots of fur; to Delving he came in the morning light, when folk were just astir.
He looked around, and who did he meet but old Mrs Bunce and all with umbrella and basket walking the street; and he smiled and stopped to call: 'Good morning, ma'am! Good day to you! I hope I find you well?' But she dropped umbrella and basket too, and yelled a frightful yell.
Old Pott the Mayor was strolling near; when he heard that awful sound, he turned all purple and pink with fear, and dived down underground. The Lonely Troll was hurt and sad: 'Don't go!' he gently said, but old Mrs Bunce ran home like mad and hid beneath her bed.
The Troll went on to the market-place and peeped above the stalls; the sheep went wild when they saw his face, and the geese flew over the walls. Old Farmer Hogg he spilled his ale, Bill Butcher threw a knife, and Grip his dog, he turned his tail and ran to save his life.
The old Troll sadly sat and wept outside the Lockholes gate, and Perry-the-Winkle up he crept and patted him on the pate. 'O why do you weep, you great big lump? You're better outside than in!' He gave the Troll a friendly thump, and laughed to see him grin.
'O Perry-the-Winkle boy,' he cried, 'come, you're the lad for me! Now if you're willing to take a ride, I'll carry you home to tea.' He jumped on his back and held on tight, and 'Off you go!' said he; and the Winkle had a feast that night, and sat on the old Troll's knee.
There were pikelets, there was buttered toast, and jam, and cream, and cake, and the Winkle strove to eat the most, though his buttons all should break. The kettle sang, the fire was hot, the pot was large and brown, and the Winkle tried to drink the lot, in tea though he should drown.
When full and tight were coat and skin, they rested without speech, till the old Troll said: 'I'll now begin the baker's art to teach, the making of beautiful cramsome bread, of bannocks light and brown; and then you can sleep on a heather-bed with pillows of owlet's down.'
'Young Winkle, where've you been?' they said. 'I've been to a fulsome tea, and I feel so fat, for I have fed on cramsome bread,' said he. 'But where, my lad, in the Shire was that? Or out in Bree?' said they. But Winkle he up and answered flat: 'I aint a-going to say'.
'But I know where,' said Peeping Jack, 'I watched him ride away: he went upon the old Troll's back to the hills of Faraway.' Then all the People went with a will, by pony, cart, or moke, until they came to a house in a hill and saw a chimney smoke.
They hammered upon the old Troll's door. 'A beautiful cramsome cake O bake for us, please, or two, or more; O bake!' they cried, 'O bake!' 'Go home, go home!' the old Troll said. 'I never invited you. Only on Thursdays I bake my bread, and only for a few'.
'Go home! Go home! There's some mistake. My house is far too small; and I've no pikelets, cream, or cake: the Winkle has eaten all! You Jack, and Hogg, old Bunce and Pott I wish no more to see. Be off! Be off now all the lot! The Winkle's the boy for me!'
Now Perry-the-Winkle grew so fat through eating of cramsome bread, his weskit bust, and never a hat would sit upon his head; for Every Thursday he went to tea, and sat on the kitchen floor, and smaller the old Troll seemed to be, as he grew more and more.
The Winkle a Baker great became, as still is said in song; from the Sea to Bree there went the fame of his bread both short and long. But it weren't so good as the cramsome bread; no butter so rich and free, as Every Thursday the old Troll spread for Perry-the-Winkle's tea.
Pod horami Vichrnými na balvanu před jeskyní plakal obr ze všech sil, že ho každý opustil. "Kolem mne jen Pusté skály, všichni mě tu zanechali, dávno odešel můj lid, proč tu musím takhle žít?
Od sluje až na pobřeží kamaráda najdu stěží, nikde jsem nic neukrad, proč mne nemá nikdo rád? Jak mě někde uhlídají, honem dveře zavírají, co bych chudák za to dal, kdybych lépe vypadal
a kdybych měl menší ruce. Vždyť mám přece měkké srdce, dovedu se sladce smát a kuchařím strašně rád." Pak si řekl "Koukej, hochu, nebreč už a vzchop se trochu, projdi Krajem sem a tam, ať tu nejseš navždy sám."
Když se snesly noční stíny, ve svých botách z kožešiny, na cestu se obr dal, do Kopanin putoval. Dorazil tam po svítání, všichni už šli na snídani, obr kouká sem a tam, kohopak to tady mám?
Paní Drndálková vstala, paraple a nůši vzala, sotva vyšla z domu ven, obr zdraví s úsměvem: "Dobré ráno, dobré ráno, jak se máte, milá dámo?" Kdopak by to ale řek, dáma spustí strašný jek. Pustí deštník, praští nůší, začne volat: "Spaste duši!"
Pan starosta kolem šel, taky ten křik uslyšel. Hrůzou celý fialový vyhrabal si díru v křoví, strach s ním klepal, když tam lez, prý s ním třese ještě dnes. Domů běží stará paní, marně obr volal na ni, ať jí sliboval co chtěl, schovala se pod postel.
Chudák obr osamělý zůstal celý zkoprnělý, na náměstí zvolna šel a do dvorků nahlížel. Husy syčí, ovce bečí, kdekdo bere do zaječích, ba i ten řezníkův pes hledá díru, kam by vlez. Pan uzenář Honza Šmudlů hrůzou ztratil svoji kudlu, starý sedlák Bařtipán, v děsu rozlil piva džbán.
Chudák obr svěsil hlavu, posadil se před šatlavu, brečel, že jsou všichni pryč, když tu přišel Petr Klíč. "Proč tu fňukáš, hromotluku, vždyť naděláš spoustu hluku," přátelsky se Petr smál, pod žebra mu herdu dal.
"Petře Klíči, chlapče milý, ty jsi přišel v pravou chvíli, teď budeš můj kamarád, budeme si spolu hrát. Konec smutku, konec pláče, zvu tě k sobě na koláče, vlez mi na hřbet, jestli chceš!" Petr řekl jenom: "Běž!" Když pak přišli do jeskyně, Petr Klíč na obřím klíně až do noci ze všech sil dorty jedl a čaj pil.
Do soumraku hodovali, Petrovi švy popraskaly, oheň v krbu rudě plál a obr se šťastně smál. Když pak bylo po večeři, polštář ze sovího peří příteli pod hlavu dal. Petr až do rána spal.
Ráno celé město křičí: "Kdepak jsi byl, Petře Klíči?! "Na večeři jsem já byl, dorty jedl a čaj pil." "Kde to bylo, milý hochu, povídej nám o tom trochu." Ale malý Petr Klíč otočil se a byl pryč.
Honza Koukal na to vece: "Já ho včera viděl přece, když ho obr z Pustých skal na koláče k sobě zval." Trvalo to jenom chvíli a už z kraje davy pílí, pěšky, koňmo, na bryčkách, z obra nemá nikdo strach,
Pod horami Vichrnými z komína se valí dýmy, kdekdo volá: "Obře, hej, koláčem nás uvítej." Obr na to povídá: "Někde se tu stala chyba, já vás na čaj nepozval, jděte zase o dům dál.
Do Kraje se vraťte klidně, je peču jen jednou týdně, nemám máslo ani med, Petr Klíč už všechno sněd. Starostu a Drndálkovou, Koukala a Koukalovou, nikoho z nich nechci znát, mám jen Petra Klíče rád."
A tak Petr, vítán vlídně, chodil za ním jednou týdně, po koláčích obrových ztučněla mu tvář i břich. Chodil za ním neustále, až mu byly šaty malé, rostl přitom dál a dál, obr se mu menším zdál.
Jak tak seděl u jeskyně, přiučil se pekařině, pekárnu si postavil, navěky se proslavil. Od Hůrky až do Podvěží, pověst o něm dodnes běží, tak výtečný chleba měl, že o něm i pěvec pěl. Lepší ale, lidé dobří, Petr jídal v sluji obří, kam ho obr z Pustých skal každý čtvrtek na čaj zval.