Písmo

Tengwar v češtině

Způsob zapisování češtiny pomocí tengwar samozřejmě není nikde kanonicky uveden. Dá se ale do jisté míry vycházet ze zásad používání tengwar pro různé jazyky, jak je Tolkien popisuje v dodatku E k Pánu prstenů. Mohou tedy existovat různé způsoby, jak přidělit čekým hláskám jednotlivé znaky. Snažil jsem se dát dohromady způsob co nejpřijatelnější pro češtinu a zároveň co nejlogičtější.

V prvé řadě je třeba si uvědomit, že tengwar je foneticky založené písmo a to by mělo platit i pro češtinu. Český pravopis tak úplně fonetický není (i když víc než třeba anglický nebo francouzský), a proto ani zápis češtiny pomocí tengwar se nedá úplně mechanicky převést z latinky. Podrobněji na určité záludnosti upozorním u jednotlivých písmen.
Pro využití jednotlivých sad vycházím z toho, co Tolkien píše o západštině: V jazycích jako západština, které hodně používaly souhlásky jako naše č, dž, š, se pro ně obvykle používala III. sada, a v takovém případě se IV. sada používala pro normální hlásky k-ové (calmatéma). Protože taková charakteristika platí i pro češtinu, držel jsem se tedy tohoto schématu (takže t, p, č, k namísto t, p, k, kw jako v klasickém módu).

Základní písmena

tyellë	I. tincotéma		II. parmatéma		III. calmatéma		IV. quessetéma
1.	tinco		parma		calma		quesse
		t		p		č		k
2.	ando		umbar		anga		ungwe
		d		b		dž		g
3.	súle		formen		aha		hwesta
		ť		f		š		ch
4.	anto		ampa		anca		unque
		ď		v		ž		h
5.	númen		malta		noldo		nwalme
		n		m		ň		mň
6.	óre		vala		anna		wilya
		ř		w		j		-

Písmena v 1. a 2. tyellë (t, p, č, k a d, b, dž, g) se drží logického rozvržení a nepotřebují snad další vysvětlení. Dž sice není v češtině moc časté, ale může se hodit například pro zápis slova - džbán.
3. a 4. tyellë: a se v Quenye používají pro hlásky th a dh. Ty se ale v češtině nevyskytují, a tak se nabízí použití pro české souhlásky ť a ď, které jsou poměrně podobné a do těchto pozic celkem logicky zapadají. Například: - síť - ticho, - díra, - děkan. Jak vidíte, patří písmena a i tam, kde se v češtině píše t a d, ale vyslovuje ť a ď.
5. tyellë: Nosovky , a znamenají n, m a ň analogicky k jednotlivým sadám. patří všude tam, kde se ň vyslovuje, i pokud se tam nepíše: - kůň, - nic, – někdo. Znak by podle stejného systému měl značit zadopatrové n, které se vyskytuje například ve slově banka. Takové rozlišení ale podle mě není nijak nutné a banka můžeme docela dobře zapsat i s pomocí . Dal bych proto přednost účelnosti před systematičností (podobně jako například v klasickém módu u písmen v 2. tyellë). Pro jednodušší psaní češtiny je podle mého názoru výhodné využít písmeno pro velmi častou nosovkovou kombinaci mň, která se foneticky vyskytuje například ve slovech mně, město nebo mnich, Zapsáno v tengwar tedy: , , – jak vidíte, ušetří se tím dost místa oproti zápisu , , .
6. tyellë: se v klasickém módu používá pro neznělé r například na koncích slov. V čestině se podobně dá využít pro neznělé ř, které se vyskytuje na koncích slov nebo po neznělých souhláskách. Takže například - páteř, – křemen.

Přídatná písmena

rómen		arda		lambe		alda
	r		ř		l		ľ
silme		silme nuquerna		esse		esse nuquerna
	s		s		z		z
hyarmen		hwesta sindarinwa		yanta		úre
	h		q		-		-u

a se používají pro r a l, takře a by přirozeně měly odpovídat nějakým příbuzným hláskám: pro se nabízí ř (tentokrát znělé) a můžeme rezervovat pro ľ, což sice není přímo české písmeno, ale může se nám hodit například pro zápis některých slovenských jmen. Takže: - řepa, - obří, - Řehoř, - Ľubomír.
a znamenají s a z, jejich obrázené varianty a jsou určené pro případ, kdy je třeba nad písmeno umístit nějakou tehtu. Například: - kos, - kosa, - rázný, - razit.
Pro h sice už máme píspeno , ale je všeobecně užívaný a poměrně nezaměnitelný znak pro h v různých módech tengwar, takže by byla škoda ho nevyužívat. Jeho drobná nevýhoda je, že se nad něj hůř umísťují tehtar, ale je možné k tomu přistupovat podobně jako u a ; tedy s tehtar používat , ale jinak dát přednost . Takže: - hora, - práh, - hrad. Ale vcelku je asi jedno, který znak pro h se využije.
Písmeno q by se sice dalo foneticky zapsat jako kv, tedy , ale pokud ho chceme zapisovat jedním znakem (a například tím odlišit přejatá slova, ve kterých se q píše), nabízí se znak , který ostatně vznikl za podobným účelem (zapisování sindarského hw, které se v Quenye nevyskytovalo).
Znak je možné v češtině využít stejným způsobem, jako v klasickém módu - to znamená pro zapisování dvojhlásek končících na u. V tomto případě se tedy obrací obvyklé pořadí písmene a tehty (tehta se čte před značícím u). Například: - louka, - vodou, - autor. V případě, že dvě samohlásky stojí zvlášť a netvoří dvojhlásku, tak se samozřejmě místo použije obvyklý zápis s krátkým nosičem pro druhou samohlásku: - poukázka, - zaučovat.

Tehtar

ómatehtar				další tehtar
	a		á		(j)
	e		é		zdvojení písmene
	i, y		í, ý		-s
	o		ó
	u		ú, ů

Ómatehtar označující samohlásky se píší vždy nad předcházející písmeno, protože čeština má více slov, které začínají souhláskami než samohláskami. Jelikož i a y se v češtině vyslovují prakticky stejně, stačí pro ně jedna tehta - .
Dlouhé samohlásky se píší zdvojenými tehtar (v případě a se nahradí ).
V klasickém módu tehta , která se píše pod písmeno (v případě dovnitř), znamená změkčení, přepisované pomocí y. V češtině nastává podobný případ tam, kde po souhlásce následuje j (i pokud se nepíše). Takže například: - věřit, - běžný, - pěna, - napjatý.
Zdvojení souhlásky se zapisuje pomocí tehty , která se umisťuje stejně jako . Například: - nejjasnější, - oddaný, - vyšší.
Háček připojený dolů k písmeni znamená, že po daném písmeni následuje s. Podoba háčku se liší v závislosti na konkrétním písmenu: - c (ts), - ps, - x. Důležitý je způsob psaní c, které není nikde jinde přímo v tabulce uvedeno. sice přesně znamená ts, ale to je zvukově s naším c téměř totožné (zkuste si ts vyslovit rychleji). A proč nemá c vyhrazen nějaký vlastní znak? Protože podle vší logiky tengwar je právě tento zápis přirozený a není tedy zvláštní důvod zavádět pro něj ještě jiný znak - navíc takhle to není nijak složité.

Pomocné znaky

	krátký nosič
	dlouhý nosič

Pokud slovo začíná samohláskou, a příslušná tehta se tedy nedá umístit nad jiné písmeno, použije se krátký nosič, který nijak neovlivňuje výslovnost, jen poskytuje místo pro tehtu (a podobně když se vyskytnou dvě po sobě jdoucí samohlásky). Například: - anděl, - odvaha, - urozený, .
Dlouhý nosič se používá pro dlouhé samohlásky. Například: - úspěch. Stejně tak je ale možné použít krátký nosič a délku samohlásky vyznačit zdvojenou tehtou: - úspěch.

---

zdroje:
Amanye Tenceli
Tengwar (gorvin.mysteria.cz)
České tengwar (tengwar.szm.sk)

---

Příklad textu

	Tři prsteny pro krále elfů pod nebem,
	Sedm vládcům trpaslíků v síních z kamene,
	Devět mužům: každý je k smrti odsouzen,
	Jeden pro Temného pána, jenž dlí na trůně
	v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem.
	Jeden prsten vládne všem, Jeden jim všem káže,
	Jeden všechny přivede, do temnoty sváže
	v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem.

---

zpět