Příhody Toma Bombadila

The Mewlips / Mňoukalové


The shadows where the Mewlips dwell Are dark and wet as ink, And slow and softly rings their bell, As in the slime you sink.

You sink into the slime, who dare To knock upon their door, While down the grinning gargoyles stare And noisome waters pour.

Beside the rotting river-strand The drooping willows weep, And gloomily the gorcrows stand Croaking in their sleep.

Over the Merlock Mountains a long and weary way, In a mouldy valley where the trees are grey, By a dark pool?s borders without wind or tide, Moonless and sunless, the Mewlips hide.

The cellars where the Mewlips sit Are deep and dank and cold With single sickly candle lit; And there they count their gold.

Their walls are wet, their ceilings drip; Their feet upon the floor Go softly with a squish-flap-flip, As they sidle to the door.

They peep out slyly; through a crack Their feeling fingers creep, And when they?ve finished, in a sack Your bones they take to keep.

Beyond the Merlock Mountains, a long and lonely road, Through the spider-shadows and the marsh of Tode, And through the wood of hanging trees and the gallows-weed, You go to find the Mewlips - and the Mewlips feed.


Nad krajem Mňoukalů se stíny kloní, mokrá a černé, černější než tuš, zvolna a tiše jejich zvonce zvoní. Ať je to hobit, trpaslík či muž,

kdo nemá strach klepat u jejich dveří, ten utopí se, klesne do bažin, jenom pár bublin slizkou vodu zčeří, a pak jen ticho, chlad a vlhký stín.

Stojatá voda shnilým břehem splývá, práchnivé vrby truchlí kolkolem, sbor chmurných krkavců nad kalužemi zívá a krákáním plaší vlastní sen.

Cesta přes hory Přímoří je únavná a zrádná. V mlhavých údolích šedivé stromy zříš, bez vánku, bez hnutí tu dříme voda chladná, slunce a měsíc tu nesvítí. Zde Mňoukalů je skrýš.

Hluboko pod zemí své kobky mají a v nich jen plíseň, vlhko, tmu a chlad. Jedinou tenkou svíčku rozžínají, když chtějí svoje zlato počítat.

Provlhlý strop a ze stěn voda kapá, po slizké zemi zelenavý šlem. Plesk - plesk! To Mňoukal kalužinou capá skulinou dveří podívat se ven.

Dychtivě zírají a naslouchají. Citlivým prstům stačí jeden hmat. Když s tebou končí, ve svém pytli mají tvou holou leb i ohlodaný hnát.

Cesta pes hory Přímoří je dlouhá, zlá a pustá, přes skrýše pavoučí, přes slatě musíš jít, přes lesy plíživé, přes vřesoviště hustá... Chceš jenom vidět Mňoukaly - a jdeš je nakrmit.



Zveřejněno: 5. září 2007
zpět